Blog
Blog Editoriál - svatba jinak..
Uvážime - li,kolik svateb už bylo odfoceno,bylo by téměř absurdní pustit se do projektu,který všichni tak věrně známe. K čemu,když je tolik nádherných nevěst,šatů, (samozřejmě i ženichů :) ) a každá ta paráda kolem má své kouzlo? Odpověď je snadná - svatební fotka může vypadat i jinak.
Tím ovšem nechceme tvrdit,že bychom zpochybňovali tradiční svatby či všechny ty krásné fotky novomanželů a jejich blízkých. Zkrátka jen poukazujeme tímto projektem na to,že každá svatba je originální a jestliže opomeneme tradičnost,vzniknou fotky zcela jiné,takové,pro které musíte být alespoň zčásti šílení a nadšení jako my :).A když mluvím o absolutní originálnosti - věřte,že ačkoli ti dva jsou jen herci a žádný obřad reálně neproběhl,na ten den skutečně nikdy nezapomeneme.
Vyprávění nám sepsala hlavní vizážistka Andrejka Cihlářová, které tento den prožívala nejemotivněji! Díky Andrejs
Fotit projekt jsme naplánovali ve středu České republiky,který je stejně tak proměnlivý,nespoutaný a plný ukrytých krás,jako celý náš projektový záměr - na Vysočině. A protože je Vysočina vskutku kraj mnoha možností hned zpočátku,při naší cestě,nás potkal déšť. Jeli jsme dvěma auty - ta rychlejší jsem byla já a s pomocí navigace už jsem aktivně jezdila křížem krážem hledajíc místo,které jsme zvolili na focení. Nikdo jsme netušili,že nakonec se budeme hledat všichni. Já jsem totiž uvízla v bouřce,stojíc kdesi,kde navigace nefungovala,vybil se mi mobil a ostatním spadla síť. Začala docela vtipná akce,kdy Žanda s kadeřnicí Ivetkou a Denis s Dášou (jelikož je stále bouřka míjela, ale jeli ve velkém dešti) byli naprosto klidní a zkoušeli se mi dokola volat na můj telefon,zatímco já jsem bojovala s blesky,padajícími větvemi a vybitým mobilem. Když se mi konečně podařilo ostatním přes jiný mobil sdělit,kdeže se zhruba nacházím,nehledali jsme už místo focení,ale mě. Nakonec zůstali v bouři i ostatní. Naše setkání po hodině hledání a volání úspěšně proběhlo na benzině. A právě benzina byla naší backstage pro další konání. Padající kapky deště dost vykolejovaly Ivetku,která si několik hodin před odjezdem hrála s účesem,a tak jen pobíhala kolem auta a stříkala lakem na vlasy všude,na koho se dalo, já jsem vyčerpala litrové zásoby podkladů,fixátorů,rozjasňovačů a Žanda utírala objektiv,protože tuhle srandu si nemohla nechat ujít. Naše nálada byla ale stále veselá,protože Denis nám dodával neskutečné dávky energie a optimismu. Jakmile se dolíčilo a doupravilo česání,přestalo samozřejmě i pršet. Vyrazili jsme tedy dál za hledáním onoho místa. V tuto chvíli je třeba zmínit dost podstatnou věc a to,že to místo má dva názvy,což jsme zajisté nevědeli a nevěděl to ani strýček Google,Wikipedie a chytrá navigace v mobilech. Proto jsme jezdili dalších X kilometrů kolem a ne a ne ho najít. Selský rozum nás naštěstí neopustil a dedukcí jsme se dobrali k výsledku. Dojeli jsme skoro do cíle. A když píši slovo "skoro",je to stejné,jako další jeho příbuzná slova "takřka a téměř". Jakmile se tato slova někam vloudí,obvykle něco zkazí a my,v naději,že už tam jsme,byli jsme jinde. Navedli nás až ochotní lidé,kdesi v kukuřičném poli,ve zvláštním domě,kde nic dalšího neexistovalo. Cesta z města nám tedy trvala asi tři hodiny (přitom to je jen pár kilometrů od Třebíče).
Denis se,díky svému temperamentu,neubránil vítěznému výkřiku,jakmile jsme konečně objevili trosky hradu. Dalo by se říct,že jsme ho vlastně novodobě dobyli a leckterý bojovník by nám mohl závidět. Retro stolek a další miniproprietky jsme už vzdali táhnout a vsadili jen na kousky oblečení,spolu se dvěmi krabicemi bot a svatebními šaty se záclonou. Po dalších (údajných) 200 metrech (skutečně to bylo asi 1200 metrů) jsme konečně vylezli na místo. Ano,vylezli. V ten moment nastalo ticho. Jednak z toho důvodu,že jsme museli rozdýchat celou tu cestu necestu a srovnat svůj krevní tlak a také proto,že nic krásnějšího jsme už snad ani najít nemohli. V těch polorozpadlých troskách,se kterými si stovky let hrála jen příroda bylo tolik energie,že nám z toho všem stály vlasy na hlavě (ano,známe fyzikální zákony,ale takhle to zní magičtěji). Zkrátka nám bylo dobře.
Když spadla poslední kapka na kamennou tvrz,vyrazili jsme "do nebe". A nebe to bylo. Ten pohled na zapadajíci slunce mezi mraky a mlhu nad lesem nemohl zůstat jen v našich vzpomínkách. Je tu krásně. Važme si proto všeho,co nám život přináší,dělejme to,co chceme dělat,i kdyby nám stála v cestě stovka bouří,protože ten pohled za to stojí. A ačkoli jsou tihle dva jen kamarádi - ukázali,že být sám sebou a šťastný z maličkostí dokáže být každý a kdekoli. V dobrém i zlém,třeba i v nebi nad lesem :)
A už za mě: Tímto velmi děkuji za spolupráci a zapůjčení a vřele doporučuji!
Květiny: Aranždekor - Jitka Svobodová
Vlasy: Iveta Navrkalová - I.N. studio
Make-up: Andrea Cihlářová
Motýlek: Omotýlkuj se
Boty ženicha: Deichmann Třebíč
Šaty nevěsty: MÍŠA&MÍŠA spolek
